Když se řekne brambora, většina lidí vidí jen obyčejnou hnědou hroudu vytaženou ze země, pytel ve slevě v supermarketu nebo unavenou přílohu ze školní jídelny. Jenže to je zásadní nepochopení jedné z nejgeniálnějších plodin, jaké kdy lidstvo potkalo. Brambora je tichý držák naší civilizace a nekorunovaný král kuchyně, který nemá zapotřebí předvádět se jako módní avokádo ani si hrát na nedostupný luxus jako lanýže. Dobře totiž ví, že když jde do tuhého, spoléhají všichni právě na ni.
Zatímco pšenice a jiné plodiny vyžadují neustálé opečovávání a bojí se krupobití, větrných smrští i plísní, brambora trpělivě spí půl metru pod povrchem. Je jí úplně jedno, jestli nahoře zuří bouřka, pochodují cizí armády nebo padá ranní mráz. Prostě jen pomalu pumpuje škrob do svých hlíz a čeká na chvíli, kdy zachrání hladovějící rodinu. Když ji v šestnáctém století španělští mořeplavci přivezli z drsných andských svahů do Evropy, nikdo ji zpočátku nechtěl. Církev ji podezřívala ze spolčení s temnými silami, protože se o ní nepíše v Bibli, a francouzští rolníci z ní vinili kdejakou nemoc od malomocenství po zažívací potíže. Trvalo celé generace, než lidem došlo, že tenhle zdánlivě nevzhledný podzemní zázrak dokáže přežít v chudé kamenité půdě a bez mrknutí oka zažehnat hladomory, které by jinak vymazaly z mapy celé vesnice.
Jakmile si však brambora své místo na slunci vybojovala, ovládla svět s naprostou suverenitou a stala se tím nejvděčnějším kulinářským hřištěm. Můžeš ji nakrájet na tenké průsvitné lupínky, hodit do rozpáleného oleje a vytvořit křupavou drogu, kvůli které jsou lidé schopní během jednoho filmu zlikvidovat obří rodinné balení bez špetky výčitek. Můžeš z ní vykouzlit dvakrát smažené hranolky s nadýchaným nitrem a sklovitě křupavou krustou, které promění i ten nejobyčejnější pátek v malý svátek. Když ji uvaříš a spojíš s neslušným množstvím másla a horkého mléka, vznikne sametová kaše, která nepředstavuje pouhou přílohu, ale spíš plnohodnotnou psychoterapii na talíři schopnou vyhladit jakýkoliv stres z těžkého dne. A když ji za syrova nastrouháš, vymačkáš přebytečnou vodu, přidáš vejce, trochu mouky, hrst poctivé majoránky a tolik utřeného česneku, až začnou slzet oči, usmažíš na sádle bramborák, jehož vůně spolehlivě vytáhne ze sousedních pokojů i ty nejzarytější samotáře.
Brambora se přitom nikdy nepovyšuje nad ostatní suroviny. Nemá žádné ego, nesoutěží se šťavnatým steakem ani s pečenou kachnou, ale pokorně nasaje veškerou šťávu z pekáče, nechá se zapéct pod silnou vrstvou sýra nebo se klidně jen tak hodí v alobalu do žhavých uhlíků uprostřed lesa a pořád chutná jako to nejlepší jídlo na světě. Je to zkrátka pevná jistota v nejisté době. Dokud je v temném koutě sklepa aspoň jedna plná bedna brambor, víš, že žádná zima ani krize nemůže být tak zlá, aby se nedala přežít.
