Už chci domů

Já už prostě nemůžu. Fyzicky existuju na týhle židli, ale duševně jsem se odpojil tak před třema hodinama a moje vědomí už dávno sedí doma na gauči. Každá minuta tady trvá zhruba čtyřicet sedm pozemských let. Zírám do prázdna, tvářím se, že vnímám realitu, ale v hlavě mi běží jenom nekonečná smyčka toho, jak beru věci, prásknu dveřma a mizím pryč.

Moje sociální baterie není na nule, ta je v zápornejch hodnotách, tekutina vytekla a celý to zkratovalo. Nechci mluvit s lidma, nechci odpovídat na otázky, nechci se na nikoho zdvořile usmívat ani předstírat, že mě zajímá cokoliv, co se tady zrovna řeší. Proč tady vůbec jsem? Komu tím prospěju? Vesmír se rozpíná, čas je relativní a já mrhám svým vyměřeným časem na této planetě tím, že sedím v cizím prostoru a trpím.

Jediný, co teď potřebuju k životu, je překročit práh vlastního bytu, shodit ze sebe všechny tyhle nepohodlný hadry, obléct tepláky, co pamatujou lepší časy, a lehnout si do polohy leklý ryby. Chci si pustit něco úplně tupýho, zabořit se do peřin, mít v ruce jídlo a absolutně nic neřešit. Žádnej hluk, žádný povinnosti, žádný lidi. Prostě jenom ticho, bezpečí a vlastní pokoj.

Pusťte mě domů. Okamžitě. Ne za hodinu, ne za deset minut, ale teď hned. Ještě chvíli a začnu tu hystericky křičet do stropu nebo se schoulím do klubíčka pod stůl a odmítnu jakoukoliv lidskou interakci. Chci. Prostě. Domů.

ještě nejdeš!